close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Listopad 2011

Zkušební článek...

10. listopadu 2011 v 15:07 | Katy ^^
"Dane, našla jsem ten poklad!" Ozvalo se z lavice za mnou, otočila jsem se. Ano, jak jsem předpokládala, seděla tam ta divná holka jménem Diana. Přišla k nám do třídy před třemi měsíci a od té doby trpěla podobnými záchvaty. V půlce hodiny klidně začala vykřikovat nesmysly.
Nejhorší na tom všem bylo, že jí to procházelo. Kdyby někdo z nás ostatních v půlce výkladu začal řvát nesmysly, učitel by ho poslal za dveře a konec šmytec, u ní však byli učitelé nesmírně shovívaví.
Nechápala jsem proč, vždyť je to stejná holka jako my ostatní.
Vlastně, stejná opravdu ne. Bylo nám všem patnáct, těm nejstarším i šestnáct. Ona se řadila mezi ty starší ve třídy, její chování však vypovídalo o opaku.
Vypadalo to, jakoby se zastavila někde na hranici devíti let a nehodlala jí překročit.
Nesnášela jsem jí. Už jenom proto, neboť jí vše procházelo. Učitelé na ní byli hodní, stále jí pomáhali. Ostatní spolužáci jí neřešili… jenom á na ní měla vztek…
Takhle to bylo ještě před měsícem, po nějaké době jsem se však rozhodla, že vypátrám pravdu. Ve všech jejích výkřikách bylo jedno stejné slovo. DANE. Musela jsem zjistit, o koho se jedná. Po Matice jsem k ní tedy trochu s ostychem přišla, posadila se vedle ní na lavici a spustila.
"Ehm, Diano, můžu se tě na něco zeptat?" snažila jsem se, aby v mém hlasu nezazněla ani kapka podrhání, snad se mi to podařila, protože ona se na mě podívala tím svým nepřítomným pohledem a jemně přikývla.
"Kdo je, ehm… kdo je Dan?" vypálila jsem rychle a čekala nějakou odpověď, jako její plyšák, nebo že třeba řekne její Pokémon, i na to jsem byla připravená, u takhle bláznivé holky.
Rozzářily se jí očka, když na mne pohlédla. Netušila jsem, že se rozpovídá.
"Dan je můj nejlepší kamarád," mluvila nadšeně, možná až příliš. "Je zázračný, v devíti letech ho přejelo auto, ale on mě neopustil a vstal z mrtvých. Chodíme spolu pořád ven… jenom je divný… to auto mu asi opravdu něco udělalo, protože je mu chudákovi pořád devět…" Její výraz trochu posmutněl a mne bylo najednou všechno jasné.
Tu holku jsem přestala nenávidět, začala jsem jí litovat.
Ve svém velmi dětském věku ztratila někoho sobě drahého a nebyla se schopna s tím vyrovnat. Proto si utvořila jakýsy Druhý Svět, v kterém se její kamarád stále vyskytuje.
Může tam být s ním, i když v realitě je to nemožné. Jen si neuvědomovala, co je realita a co není…
"Nechceš jít někdy s námi ven?" vytrhl mě z přemýšlení její hlas. Už jsem chtěla říct NE, jenže jsem to nedokázala. Její očka hrála takovou nadějí, že jsem nebyla schopná jí to udělat.
jen jsem němě přikývla.
"A kdy? Můžeš dneska po škole? Šly bychom k nám, udělaly si úkoly a pak by se u nás zastavil Dan. On totiž do školy nechodí." Ach jo, jak je ta holka naivní. Chtělo se mi brečet. Pokývala se hlavou a beze slov se vymluvila na záchod. Vyběhla jsem na chodbu a do kabinky, tam jsem klesla na mísu, hlavu dala do dlaní a tiše se rozbrečela.
Tři měsíce jsem jí nenáviděla, proklínala jí, ona přitom byla největší chudák ze třídy. Už jsem chápala učitelé, že jí vycházejí vstříc, už jsem chápala všechno…
Odpoledne jsme se opravdu ven vypravily. Věděla jsem, co přijde. Diana mě bude seznamovat s nexistujícím Danem. Bylo mi z toho špatně. Budu lítat v lese jako desetiletá holka a hrát že vidím někoho, kdo je už dlouho mrtvý.
"Dane, tohle je Alex. Alex, to je Dan." Představila nás Diana. Jen jsem kývla hlavou, neexistující postavu se mi jen špatně zdravilo.
Diana mě zavedla ke stromu, kde měla schovanou nějakou malou věcičku, byl to rozbitý hrníček se slonem. Vyprávěla mi, že je to poklad, který tu byl kdysy zakopán a oni se ho s Danem snaží již dlouho najít.
Nevydržela jsem to… nakonec jsem ji předčastně opustila a zamířila domů…
Vše jsem řekla školní psycholožce, poradila se s ní, co mám dělat. Ona mi však řekla, ať to nechám najít. Nechodím již s Dianou do lesa, naše vztahy opět upadly v zapomnění.
Stále se však strachuji, co s ní bude.
Jak dlouho může žít člověk v Dvojích Světech? A co je to vůbec za život?
Dostane se z toho Diana někdy, smíří se s tím, že její kamarád nežije?
Nevím, nechala jsem vše na psycholožce, snažila se o to nestarat… ale je to těžké, jsem jedináze třídy, kdo o jejím těžkém životě ví a nemohu jí pomoct…
Povídka převzata z mysterious-person.blog.cz :)